V.Čerkesov
Z
historie socialismu:
I.
Socialismus
francouzský.
Saint-Simon
Zrozen v
továrně, vyvíjel se anglický socialismus s dělnickým hnutím. Odtud jeho povaha
v podstatě praktická. Zcela jiný byl původ socialismu francouzského - stejně
odlišná byla jeho historie před 1848.
Spiknutí „sobě
rovných“, řečené Baboefovo, se svým revolučním komunismem jsouc jednou
potlačeno, bylo úplně zapomenuto. Demokratický militarismus, tento mor, tato
kletba moderní Francie, dal zcela jiný směr revolučnímu hnutí. Zločinci z
„Directoiru“ a císařství vyeskamotovali si dědictví po velké revoluci.
Chocholaté stvůry proměnily Francii v kasárna a vrhly hospodářský,
intelektuální a sociální pokrok národa nazpět o více než dvě generace. V době
panování vojenské kasty - tohoto symbolu zvířectví a stupidnosti - nelze dobře
podniknout socialistické reformy. Neboť naleznou se vždycky námezdní vlastenci
jako dnes Drumont, Rochefort a jiní, kteří vyhlašují za nevlastence všechny přátele
lidu a pokroku.
Přece však si
někteří nezávislí duchové zachovali široká hlediska a humanitní ideje
encyklopedistů a revoluce. Jako svědci pádu starého režimu a politických
reforem, nadekretovaných národním Konventem, mnozí z nich snili o reformní
vládě, jež by mohla zahájit novou éru míru a blahobytu, založenou na více nebo
méně dokonalé hospodářské a sociální rovnosti. Zdálo se jim, že rozřešení
sociální otázky není úkolem, jejž by měl provést sám lid, nýbrž reformou, jež
má být zavedena shora. Tento rozdíl v pojetí mezi reformátory francouzskými a
anglickými*) jest velmi charakteristický a velmi důležitý. Zaslepeni revoluční
slávou konventu, zapomínají na úlohu lidové iniciativy během revoluce a po ní -
francouzští reformátoři i ti mírní i ti revoluční jako Barbés a Blanqui snili
stále o vládě, provádějící reformu nebo revoluci sociální. Proto se snažili
vypracovat úplný systém budoucích reforem dle toho neb onoho principu
abstraktního a dokazovaného stejně abstraktním a metafyzickým rozumováním. Mezi
těmito reformátory nejpozoruhodnějším svým tvůrčím geniem a svými případnými
zevšeobecňováními byli Saint-Simon a Charles Fourier. Zanechali nám
socialistické systémy dokonale propracované v jejich všeobecné filosofii, ano i
v podrobnostech. Jejich vliv byl veliký, především mezi mládeží vysokých škol,
kde našli schopné a talentované lidi jako Augusta Comtea, Augustina Thierryo,
Viktora Considéranta a mnohé jiné. Ale jejich vliv na dav byl mnohem méně
hluboký, neboť jejich abstraktní systémy a jejich názvosloví často bizarní,
především u Fouriera, činily je nepřístupnými dělnické třídě. Tak jejich školy,
vzdor talentu žáků a geniu zakladatelů, úplně zmizely ze soudobého dělnického
hnutí. Tři čtvrtiny dnešních socialistů neví již ani, jaký byl rozdíl mezi socialistickou
školou Saint-Simonovou a Fourierovou a jaké myšlenky humanitní a socialistické
zanechali soudobé generaci. Přece však jsme povinni těmto myslitelům za několik
základních idejí moderního socialismu.
To chci krátce
vysvětlit.
Saint-Simon a
jeho škola zanechali nám značný počet politických a filosofických spisů. Abych
pravdu řekl, jsou z hlediska moderních věd jejich díla spíše theologická. Nové
Křesťanství (Paříž 1832) - základní dílo školy - je pojednáním úplně
theologickým. Čteme-li v něm úvod od Enfantina nebo výklad učení od
E.Rodriguesa, domníváme se být tváří v tvář starozákonním prorokům.
„Toť poslední
slovo našeho mistra... Z něho čerpali jsme náboženský život, jenž nás oživuje -
v této první knize nového lidstva seznali jsme to, čemu postupně učíme svět.
Tady jsou položeny základní báze morálky, dogmatu a kultu saint-simonského.“ To
jsou prvá slova úvodu, napsaného Enfantinem. Jaké bylo dogma tohoto
náboženství? Stále táž stará hloupost, jejíž jménem byl upálen Giordano Bruno a
tisíce kacířů. V prvním dialogu mezi konzervativcem a novotářem čteme:
Konzervativec.
- Věříte v Boha?
Novotář. - Ano,
věřím v boha.
Konservativec.
- Věříte, že náboženství křesťanské je božského původu?
Novotář. - Ano,
věřím.
Od té chvíle
bychom mohli nechat stranou jejich vyznání víry, kdyby neobsahovalo některé
nové a pokrokové myšlenky. „Žádám vás snažně,“ praví autor k obecenstvu,
„abyste se nedali odstrašit hromadou starých slov, jichž jsem byl nucen
užívat.“ Doopravdy nejsou to jen slova, nýbrž také staré hloupé víry, jež
způsobily lidstvu tolik zlého, jež učinily hnutí saint-simonské neplodným vzdor
talentu a geniálním schopnostem „mistra“ i žáků jako byli Comte, Thierry,
Bazard a jiní.**) Maje na zřeteli tyto deistické a hloupé předsudky, mohl
dominikán Lacordaire říci o saint-simonismu, že to bylo „největší náboženské
hnutí lidské inteligence od Luthera.“ Přece však tato bizarní theologie
obsahovala socialistické snahy velmi neurčité ovšem, ale také velmi humanitní.
V těchto několika slovech pak jsou jejich hlediska na solidární společnost
budoucnosti.
„Nová
křesťanská organizace odvodí instituce... z principu, že všichni lidé mají se k
sobě navzájem chovat jako bratři. Povede všechny instituce... ke vzrůstu
blahobytu nejchudší třídy - společnost se má organizovat nejpříhodnějším
způsobem, aby dosáhla tohoto velikého cíle a tato společnost bude provozovat
sociální spravedlnost založenou na zásadě: Od každého dle jeho schopnosti,
každé schopnosti dle její děl.“ Toto pravidlo vyžaduje, aby existovala
administrativní hierarchie, která by se dle Saint-Simona skládala z vybraných
duševních vůdců. Aby se předešlo nerovnosti, kterou by tato hierarchie mohla
plodit, potlačil právo dědické.
„Zrušení služebnosti přivedlo mezi ostatní
lidi ty, které služebnost poutala k půdě - půda přestává být teď připoutaná k
rodinám a zrušení dědictví tvoří takto dokonalou rovnost mezi lidmi. Každý
člověk má místo v hierarchii a má následkem toho právo na hodnosti a odpočinek
poměrně k svému stavu.“
V téže době
Saint-Simon a jeho přátelé hlásali rovnost pohlaví a úplnou emancipaci ženy ve
sdruženích polokomunistických, polotheokratických. Zreformované lidstvo
provádělo by mezinárodní solidaritu a zeměkoule by byla vzdělávána volnými
sdruženími. Jejich socialistické názory jsou, jak tedy vidíme, skoro stejné s
názory dnešních kolektivistů. V pamětním listě, podaném parlamentu v říjnu
1830, prohlásili Bazard a Enfantin, popírajíce komunismus, že saint-simonisti
chtějí učinit kolektivními všechny pracovní nástroje, půdu a kapitál a chtějí,
aby výroba byla organizována sdruženími výrobců, podléhajícími hierarchii
volených funkcionářů.
Kolektivistická
formule nebyla u nich myšlenkou náhodně nalezenou. Naopak, byla logickým
závěrem všeho saint-simonského učení, jak je mistr rozvinul ve svých dílech:
Průmysl, O průmyslovém systému, Organizace a v jiných. Stát a zákonodárci, jak
pravil, měli se snažit zorganizovat racionální výrobu, organizujíce „věc“,
jinak řečeno, činíce kolektivními všechny výrobní prostředky, půdu a kapitál v
to počítaje. Jistě dík této kolektivistické myšlence, spojené s myšlenkami
zrušení dědictví, emancipace ženy a zeměkoule vzdělávané autonomními a
solidárními sdruženími, působil Saint-Simon a jeho škola takovým vlivem na
francouzskou společnost. Vzdor náboženskému elementu a vzdor své filosofii,
poněkud cizí naší dnešní vědě, jejich vliv byl veliký nejen ve Francii, nýbrž
ve všech civilizovaných zemích.
II.
Fourier
a společenská škola
Současník Owena
a Saint-Simona, hleděl Charles Fourier na sociální problém jinak než oba druzí
myslitelé. Nebyl ani atheistou-materialistou a praktickým reformátorem jako
Owen, jenž došel k autonomnímu komunismu analýzou nadhodnoty a podmínek moderní
výroby, ani nebyl křesťanem, hlásajícím jako Saint-Simon všeobecné sdružení a
kolektivismus vedený laskavými učenci a kněžími.
Ve svém bádání
vychází ze tří zásad zcela osobitých, obdivuhodně pojatých a dnes prokázaných a
odůvodněných induktivní vědou.
Tyto zásady
můžeme následovně formulovat:
1) Člověk jest
veden v životě nikoli tím neb oním „zákonem napsaným v právu božském, římském
nebo metafyzickém, nýbrž potřebami svého organismu, svými psychickými
náklonostmi, jinak řečeno: fyziologickými.
2) Práce jako
činnost organismu je nutná životu a vývoji každé organické bytosti: následkem
toho, jakmile bude výroba organizována na základech racionálních a solidárních,
stane se práce přitažlivou.
3) Solidární
výrobu a přitažlivou práci lze uskutečnit jen v komunách (falanstérách) více
méně rovnostních a absolutně autonomních.
Je pravda,že u
Fouriera jsou tyto zásady vyjádřeny, jako celý jeho systém ostatně, v
názvosloví často bizarním - ale přeložíme-li jeho výrazy do obyčejné řeči, jsme
nuceni uznat, že tento veliký přítel lidstva řekl jistě tři pravdy. Zlomyslní
lidé, počítaje v to „vědecké“ šarlatány z Engelsovy školy, smáli se mnoho
Fouriervi, především pro jeho mínění, že všechny vášně individua mají právo na
svůj vývoj a na své zcela volné projevování se. „Jakže,“ volali obhájci soudobé
sociální nerovnosti,“ má se dát plná svoboda všem špatným vášním! Dokonce i
násilí!... To bychom se navrátili do primitivního divošského stavu.“ Tito
pánové se tvářili, jakoby se domnívali, že Fourier hlásal právo na projevování
se i ve prospěch sociálních a individuelních neřestí.
„Výrazem
vášně,“ čteme u V.Considéranta, „rozumí Fourier výhradně základní náklonnosti
bytostí, nebo pudy příslušící jejich samotné povaze a charakterizující jejich
smysl života. Tedy lidské vášně jsou primitivními a přirozenými silami, z nichž
vyplývá volná a spontánní činnost lidské bytosti... Vášně bytostí nejsou tedy
ničím jiným než zákonem všeobecného pořádku, všeobecného života.“
Jinak řečeno,
Fourier první uznal to, čeho moderní fyziologie, psychologie a pedagogie
vyžadují pro normální vývoj lidského organismu, lidské morálky a inteligence:
úplné ukojení organických potřeb, volnost pro citové projevy, volný a úplný
vývoj schopností a náklonností každého žáka. Těmto pravdám se už dnes neprotiví
než církev a despotismus, autorita a kasárna a také - podivná věc! - sociální
demokraté, kteří myslí, že socialismus spočívá ve starých hloupostech
„Komunistického manifestu“ s jeho „státními monopoly“, s jeho „armádou práce“,
s jeho „disciplínou“ a jinými kasárnickými krásami.
Také není méně
pozoruhodné jeho zevšeobecnění vzhledem k organické nutnosti činnosti a práce
pro člověka. Víme dnes, že živoucí organismus potřebuje pro svůj vývoj, pro
zužití nové potravy, pro oběh krve, pro normální dýchání a dokonce i pro
energii intelektuální určité činnosti svalové. Racionální práce je prospěšná
zdraví a je doporučována lékaři i lidem nejbohatším a nejprivilegovanějším.
Trpící královně švédské doporučil lékař, aby každodenně pracovala, uvádějíc do
pořádku své soukromé komnaty - aristokracie a buržoazie anglická - ze všech
nejstarší a nejenergičtější, nutí svou mládež, aby každodenně provozovala různé
velmi namáhavé sporty.
Kdyby však
místo sportu solidární lidstvo zorganizovalo užitečnou a výnosnou práci tím
způsobe, že by statná mládež, mající úplné vzdělání, mohla měnit svá zaměstnání
dle svého vkusu a dle volné dobrovolné dohody se svými solidárními soudruhy...
tu by se jistě práce stala přitažlivou a ušlechtilé mládež stále zpívajíc a
milujíc se dala by vzkvésti povrchu naší země a zplodila by nadbytek... A když
se Fourier snaží popsat štěstí, jež by mohlo být lidstvem uskutečněno v
autonomní komuně (falanstéru), nejedná jako osvícený snílek, nýbrž jako veliký
humanitní filosof, který o půl století předem uhaduje všeobecné nauky moderní
fyziologie, zdravovědy a pedagogie.
K uskutečnění
sociálního pořádku založeného na těchto zásadách navrhoval Fourier autonomní
organizaci falanstéru. Co jest falanstér? - Skvostná budova za nejdokonalejších
podmínek položená doprostřed širé půdy (čtverečné míle a obývaná čtyřmi sty
rodinami čili osmnácti sty osobami, tvořícími solidární obec, která zaručuje
svým členům nejúplnější uskutečnění blahobytu a nejúplnější svobody. Nebudu se
zabývat podrobnostmi falanstérního systému. Stačí upozornit, že Fourier úplně
odsuzoval konvenční morálku, rodinu a manželství naší kapitalistické
společnosti a že bral zřetel ke všem prostředkům, jimiž by byla zaručena
individuální svoboda a právo menšiny. Za tím účelem navrhoval, aby část
přebytku výroby falansterní byla určena osobním potřebám každého člena, dítky v
to počítaje. Tento osobní kapitál zaručoval členům obce prostředky, nutné k
tomu, aby mohli odejít do obce jiné, nebo usadit se odděleně.
Takový byl v
několika slovech socialistický systém Fourierův a jeho „společenské školy“.
Každý uzná, že se svými širokými idejemi, se svou neustálou snahou zaručit v
dobrovolné federaci blahobyt a svobodu individuu a autonomii obci, stojí tu
Fourier jako jeden z nejhlubších socialistických reformátorů. Jeho ideje o
úloze organických potřeb a náklonností v životě individuálním i sociálním, jeho
formule o přitažlivé práci, to vše připojeno k myšlenkám Owena o utváření se
lidského charakteru tvoří nejdrahocennější vymoženost socialistické etiky.
V.Čerkesov
(Kalendář
revolucionářů na rok 1903; 1902)
*) Angličtí
reformátoři W.Thompson a Owen mluvili velmi často o úloze lidu, jenž sám
rozřeší sociální otázku.
**) Je pravda,
že tito pozoruhodní lidé oddělili se od školy, jakmile objevili její krajní
náboženskou tendenci: Comte před 1825, Bazard po 1830.